Thajština

Thajština je snad nejhorší noční můrou všech návštěvníků Thajska, kteří úplně neustrnuli na dvou thajských frázích: dobrý den a děkuji. Nejen jiná slova a jejich zvláštní výslovnost, ale hlavně celá tvorba vět a vlastně i myšlení Thajců je jiné než u nás, v Evropě.

Nakonec obdobně je na tom průměrný Thajec s angličtinou, který rozumí tak OK jako přitakání a madam OK? jako otázku. Pro nás mezinárodní slova, jako například termometr, která by v Evropě nedělala nikomu potíž, jsou jim naprosto nesrozumitelná.

Existují ale i jednoduché odlišnosti. Při oslovení se nerozlišuje mezi pan a paní a používá se společné oslovení khun. Takže já jsem khun Josef, moje žena je khun Božena. Jak jednoduché. Jeden náš známý si pořídil služku. Jmenuje se Dá. Jejich syn si ale vymínil, že jí se khun říkat nebude.

Naopak se na konci vět používá jakési slovo významem nejvíce připomínající prosím. To je ale zase pro ženy kchá a pro muže kcháb. Takže se říká dobrý den prosím, děkuji prosím, ….., a nebo na znamení souhlasu pouze prosím. Některé Thajky to používají skoro za každou svojí i protivníkovou větou.

A tím jednoduchosti končí a všichni jsou takříkajíc trochu vedle. U mě by to nebylo zas až tak neobvyklé, ale obdobně jsou na tom i jiní. Tak např. už v Praze jsem nastudoval z výukového CD určení směru: vlevo, vpravo. Poté co jsem se rukama dohodl s taxíkářem na směru jízdy jsem to hrdě vyslovil, očekávaje vstřícnou reakci na snahu domluvit se thajsky. Taxíkář tomu nerozuměl ani s posunkovou podporou.

Význam slov se totiž rozlišuje podle intonace, s níž se vysloví. Existuje nízká, vysoká, vzrůstající, klesající a kolísající. V průvodcích se uvádějí věty:
Maj maj maj maj maj – Nové dřevo nehoří, že ne?
Khay khaay khay kaj – Kdo prodává vejce?

Nakonec jsem se naučil číslice do sta. Někdy sice nerozumím, nebo nerozumí oni mě, někdy se i spletu, ale částečně jsem uspěl – tak na trojku. Občas slavím i úspěch, když například zkombinuji polovinu slov věty anglicky a polovinu thajsky.

A s písmem je to prý ještě těžší. I v průvodcích, kde se píší a učí základní fráze, se doporučuje s písmem ani nezačínat. Já jsem si dal za úkol naučit se číslice. Je jich doopravdy pouze deset a používají se dosti zřídka. Většinou tehdy, když chtějí napsat něco, čemu by neměl farang rozumět. Třeba cenu vstupného pro Thajce. První pokus skončil nezdarem. Naučil jsem se pouze jeden typ tiskacích číslic – v prvním sloupečku dole na obrázku. Tak jsem přibral druhý, psací, který mi na linkovaný papír z bloku napsala thajská známá. A pak ještě třetí, ozdobný, který mají napsaný na zádech moto-taxíkáři. Zepředu je mají latinkou. Už mi to docela jde, jen 4 a 8 rozlišuji pořád zčásti odhadem. Poslední tři sloupce jsem okoukal sám.

Na obrázku taxíkářů nalevo 1, uprostřed 29, vpravo 32.

Po několika měsících jsem si řekl, že by bylo dobré, s tím mluvením zase trochu postoupit. I přečetl jsem si výslovnost několika slov. Při cestě autem s řidičem se stočila nezávazná konverzace na jídlo a já vytušil svoji příležitost. „Když tak mluvíme o tom jídle, pane Somseku, rozumíte mi, když řeknu thajsky Khao! co to je?“ „Rýže, odpovídá okamžitě řidič.“ Moje sebevědomí vzrostlo. „A když řeknu Khao?“, pokouším se napodobit vyčtenou výslovnost. Řidič se rozpačitě usmívá. „Khao??“ snažím se, ale bez úspěchu. „A jak se tedy řekne kopec“, ptám se. „Khao“ odpovídá okamžitě řidič, pro něj zřejmě naprosto odlišné slovo. „A rýže?“ „Kháo“ „Aha“, trochu znejistím. „A jak se tedy řekne devět“, ptám se. „Cože?“, ptá se zmatený řidič. „Devět“ opakuji „číslice devět“. „Khao“ odpovídá řidič a začíná se usmívat. Zřejmě teprve teď mu dochází, že my, v pro něj naprosto odlišných slovech nevidíme žádný rozdíl. „Ale oni vám budou možná nakonec podle souvislosti i rozumět“ dodává shovívavě. První lekce výslovnosti tak skončila pouze zjištěním, že věc je složitější, než jsem si myslel. Řeknu-li „Khao“ pořád nevím, řekl jsem-li kopec, devět, rýže a kdo ví, možná, že ještě něco jiného. Snad mi v restauraci nepřinesou devět jídel bez přílohy.

 Procházím obchod s počítačovou technikou a najednou se vyděsím. Na klávesnicích počítačů je thajská číslice jedna na klávese naší dvojky, dvě na 3 a tak dál až do čtyřky, která je na 5. Guláš pokračuje pětkou na 8, šestkou na 9, sedmičkou na 0, osmičkou na mínus a devítkou na rovnítku. Ostatně ono i psaní thajskými písmeny na počítači vyžaduje dva různé šifty a určitě pekelné soustředění.