Horské kmeny

Karenové, Hmongové, Šanové a kmeny Lahu, Lisu, Mien, Akhu, Padau a mnoho dalších, žijí podél hranic s Barmou. Často si dodnes zachovávají svůj jazyk, oblečení a zvyky. Nemají thajské občanství, ale thajská vláda se je snaží odvrátit od jejich tradičního života a zejména pěstování opia. Podle hlášení různých nevládních organizací ale stále ještě existují zastrčená společenství cestující pralesem a vypalující si lesy pro založení nových osad a políček. Nevedou k nim cesty, jejich spojení s moderní civilizací není valné a běžní turisté se k nim vlastně ani nedostanou.

Některé méně zastrčené vesnice jsou zařazeny do treků cestovních kanceláří. Takové cesty obvykle obsahují jízdu na slonech, raftech a přespání v „autentické“ vesnici. Do některých vesnic skutečně nevede pořádná cesta, přesto se jejich obyvatelé nemohou vyhnout globalizaci. Místní kluci hrají fotbal, staří koukají na televizi napájenou ze solárních článků a někde za vesnicí mají schované motorky na cestu do města. Svěříte-li se některé z cestovních kanceláří, je návštěva horských kmenů jednoduchá a zaručená. Domorodci se vyskytují a budou vyskytovat v hojné míře, i kdyby se měli před příchodem turistů trochu převléknout, zasednout za tkalcovský stav a nebo měli být dokonce v budoucnosti do “kulturních” vesnic svezeni autobusy.

Dostanete-li nápad, že to zkusíte sami, je nutno se vybavit velikou trpělivostí a zajet a zajít asi někam hodně daleko, vlastně ani nevím. Karenské a hmongské vesnice v dosahu automobilové dopravy jsou už skutečně „všední“, „civilizované“ a na samostatně příchozího turistu se jejich obyvatelé dívají s těžko utajovaným překvapením.

Ale horské kmeny opravdu existují ve svých odlišnostech i po roce 2550. O tom se lze jednoduše přesvědčit leckde, třeba i na trhu v blízkém městě, kde se mísí s městskými Thajci, Barmánci, Číňany a muslimy. Nemají sice v ústech fajfku s hašišem, na krku spirálu a děravé uši, ale jsou, přestože už trochu „modernější“.

A když budete mít trochu štěstí, zatouláte se například do odlehlejší vesnice kam nevede asfaltka a kde mají zrovna pouť. Tedy naprosto tradiční, autentickou horskou pouť s kolotoči, střelnicemi, soutěžemi, stánky s jídlem, i jinou pro nás o něco nepochopitelnější zábavou. Ale protože tam za farangy budete jen vy, nebudou si vás ani moc všímat a budou si užívat té své „maťějské“ po svém. Nás tam zavedla zvědavost, „Kam to asi jede, ten pickup, ověšený vyšňořenými vesničany?“