วัดพระธาตุสุโทนมงคลคีรี
Jedete jen tak krajem v průvodcích příliš nezaznamenaným a najednou, na nízkém kopečku cosi velké, zlatem se třpytící. Zdáli je slyšet chrámová hudba a znějící zvonky. Ale u brány vojsko. Projede dokonce auto s jakýmsi lampasákem. Smí se dovnitř, nebo je to všechno tajné? Trochu znejistíte.
Vojsko je ale nehybné, zblízka dokonce betonové. A tak jdete. – Ale přece jen. Nejsou to kasárna, nebo nějaká maskovaná základna? Minete dvě sedmihlavé nágy a čtyři lvy, z nichž jeden už má někoho v tlamě. Nikde nikdo. Ještě přejít most a obelstít dva hlídající démony.
Vše se třpytí, zlato na věžičkách i lesklá mramorová podlaha. Chrámová hudba hraje, zvonečky ve větru zvoní. Stále nikde nikdo. Capete bosi po mramoru jen vy, sami mezi Buddhy, slony, bohy i démony. Smí se sem vůbec? Nechytí a nevyhodí vás někdo? Ale každý kamenný hlídač není v bdělém stavu a tak lze nahlédnout i dovnitř. V centru phitsanulocký Buddha, po straně Phra Kaeo a mnoho další soch a obrazů. I sochy vojáků ve zbroji s napřaženými zbraněmi brání vihán a velkého zlatého stojícího Buddhu.
Takový byl Wat Phra That Suthon Mongkhon Khiri. Byli jsme tu v devadesátém osmém. Dodnes v duchu vyvaluji oči a cítím jemné mrazení. Nikde žádný nápis latinkou, pár lidí pouze u dřevěných domků vně centrálního chrámu a v jakémsi chrámovém muzeu. Domluva nulová.
Překvapení ale nelze opakovat. Po dlouhých deseti letech přibylo staveb, vše je natlačené, trochu oprýskané, jakoby přeplácané. Přesto ale místo stojí za návštěvu.
Hledejte dál i vy jiná obdobná zastrčená místa. V Thajsku ještě stále existují.
